V mytologii a magii je Zrcadlo považováno za tajemný předmět, zpravidla je nositelem nebezpečí pro toho, kdo do něj nahlíží - například se věřilo, že člověk, který nahlédne do zrcadla o půlnoci, spatří za svým odrazem ďábla a následkem toho onemocní nebo zemře. Zejména dětem a těhotným ženám se nedoporučovalo nahlížet do zrcadla. Zároveň lze však Zrcadlo použít jako ochranný prostředek - věřilo se, že strašidlo (noční můra, upír, ďábel), které se uvidí v zrcadle, se lekne svého obrazu a uprchne. Užívalo se nejen proti nadpřirozeným bytostem, ale i bouřím nebo vichřicím. Proto se dětem do kolébek vkládala malá ochranná zrcátka. U upíra se později tato víra transofrmovala na pojetí, že upír se v zrcadle vůbec neodráží.^[4]

Zrcadlo může být též prostředkem k rozšíření moci a poznání - magická zrcadla určená k věštění. Praktiky spojené s takovýmto pojetím jsou živé dodnes a záštitu nad nimi (přechodně) ve středověku přijala i církev^[zdroj?].

Často byla osoba v zrcadle považováno za dvojníka a některé pověsti se zabývaly tajemným světem za zrcadlem. Při úmrtí panoval zvyk zakrývat všechna zrcadla v domě, aby do něj nevstoupila duše zemřelého.

Pojetí zrcadla jako tajemného předmětu bylo aktualizováno romantickou literaturou (osudovost dvojníka) a mnozí autoři beletrie na něj odkazují i ve 20. století (Jorge Luis Borges, Ladislav Fuks - zejména román Vévodkyně a kuchařka, Lewis Carroll - Za zrcadlem a co tam Alenka našla).

V ikonografii na sebe vázalo Zrcadlo ambivalentní významy: bylo atributem Pýchy i Moudrosti, Marnivosti, Chtíče i Neposkvrněného početí.